Římané, kteří přišli do Irska počátkem našeho letopočtu, objevili zde velké, hrubosrsté, impozantně vyhlížející psy. Původní keltské obyvatelstvo, žijící na tomto ostrově již od čtvrtého století před naším letopočtem, dosahovalo v té době vysokého stupně rozvoje. Časté pořádání štvanic a honu se stávalo významnou sportovně-společenskou událostí, oproti dřívějším dobám, kdy lov zvěře sloužil výhradně jako zdroj obživy. K loveckým účelům byli kromě sportovních koní potřebni též psi, kteří museli být dostatečně rychlí, silní a vytrvalí a zároveň klidní a snadno ovladatelní, dobře chránění hrubou srstí před nepřízní počasí. Všechny tyto povahové a exteriérové rysy nápadně připomínají typické vlastnosti irského vlkodava (také jeho nejbližšího příbuzného deerhounda), který má v sobě rychlost chrta a zároveň vytrvalost, sílu a odvahu zděděnou po dogovitých předcích. Křížení těchto dvou, jinak vývojově naprosto odlišných linií (chrtů a dogovitých plemen), zřejmě probíhalo naprosto záměrně, právě s cílem vytvořit psa s požadovanými loveckými vlastnostmi.
   První dochovaná písemná zmínka o velkých hrubosrstých chrtech z Irska je datována roku 391 n.l. Jedná se o dopis římského konzula Quinta Aurelia Symmacha, v němž děkuje svému bratrovi Flaviovi, pobývajícímu v té době v Británii, za sedm "skotských psů", které od něj dostal darem. Pojmenování "skotský pes" je poněkud zavádějící. Není totiž odvozené od zeměpisného místa, ale názvu kmene "Scottiů", žijícího tehdy v Irsku.
   Další písemné zprávy o irských vlkodavech jsou z dob mnohem pozdějších. Například v roce 1545 žádá v dopise král Jindřich VIII. lorda Deputyho o zaslání několika psů pro jeho přátele do Španělska. Roku 1562 posílá Shane O´Neill darem pár vlkodavů královně Elizabeth I. a o třicet let později má o psa zájem také Jindřich IV. z Francie.
   V roce 1612 vydává král Jakub I. patent, kterým přikazuje, aby každé hrabství mělo v držení nejméně 12 vlkodavů k ochraně farem a stád před vlky.    Chov a držení vlkodavů bylo vždy výsadou urozených vrstev šlechticů. Často byli psi posílání jako dary královským rodinám do celé Evropy a Skandinávie. Takto se vlkodavi rozšířili do Švédska, Dánska, Francie, Španělska, Persie a Indie. Arcibiskup P. Lombard z Armagh píše:"V Irsku je plemeno největších a nejlepších loveckých psů z celé Evropy, velmi uznávané a ceněné."    Obrovský zájem a časté exporty do ciziny ale velmi výrazně snížily chovnou základnu v samotném Irsku a uvádí se, že plemeno bylo dokonce na pokraji vyhynutí. Proto byla v roce 1652 vydána deklarace, zakazující vývoz vlkodavů z Irska.   Podobná situace nastala znovu v devatenáctém století, kdy navzdory velmi malému uplatnění těchto psů pokračoval hojný vývoz, který opět zapříčinil velký nedostatek vlkodavů v zemi jejich původu, kde se tito psi stali vzácností.   Přes všechny strasti nebyl ale vývoj vlkodavů nikdy úplně zastaven a pokračoval nepřerušeně od počátku až do dnešních dnů. Velikou zásluhu na rozvoji a zmapování chovu irských vlkodavů má nesporně kapitán Graham, který této činnosti zasvětil celý svůj život. Shromáždil mimo jiné i podrobnosti o šesti stech vlkodavech z let 1859-1906. Jeho práci vydal Irish Wolfhound Club of Ireland pod názvem Wolfhound Pedigrees 1859-1906.